Lidé mohou mít štěstí a nikdy v životě se jim nic nestane. Ale také mohou mít smůlu a pak jim hrozí nejednou i kdejaká komplikace, dejme tomu úraz. Člověk nejednou ani netuší, jak snadno se něco takto nemilého stane, jak snadno dozná újmu na zdraví dejme tomu při dopravní nehodě, pracovním úrazu, úrazu ve škole nebo třeba v nákupním centru i kdekoliv jinde. Stačí klidně i jenom chvilka, kdy si člověk nedá dostatečný pozor nebo je v nesprávné chvíli na nesprávném místě, a je to tady.
Úraz je pochopitelně hodně nepříjemná věc. A to zejména tehdy, když je závažnější, když to není žádná banalita. Člověk při něm trpí, nejednou to třeba i citelně bolí, někdy se musí jít na nemocenskou. A to pořád ještě nejsou ty nejhorší následky, protože to může být i ještě vážnější – mohou tu být třeba i značné náklady na léčbu, trvalé následky, a dokonce i smrtí by to mohlo skončit.
A tak je vlastně naprosto logické, že lidem v případě některých úrazů náleží určité odškodnění. Třeba odškodnění za trvalé následky, které je pochopitelně zásadního významu, protože se s jeho pomocí kompenzují škody, které v souvislosti s takovým zraněním vznikly.
Podobné odškodnění by mělo nahradit poškozenému škody, jež mu vznikly. To aby zraněný nedoplácel na to, že se mu něco stalo, navíc ještě finančně. Ovšem je smutnou skutečností, že ono odškodnění není vždy takové, jaké by si zraněný jedinec představoval. Pojišťovny se stejně jako kdokoliv jiný snaží ušetřit, kde se jenom dá, a tak hledají různé způsoby, jak na poškozeného vyzrát a vzít ho na hůl. Protože když jim to vyjde, tolik neutratí. A poškozený ať to pak nějak zvládne.
Ovšem to by se stávat nemělo. A když se to stane, měl by se poškozený bránit a ubránit. Měl by si prosadit takové odškodnění, jaké mu náleží. A když se mu to z jakéhokoliv důvodu nepodaří, měl by se obrátit na profesionály, kteří mu s tím pomohou.
