Vždycky jsem měla zájem o módu. Móda se mnou vlastně už byla od narození. Moje maminka byla totiž dámská krejčová, takže si dokážete jistě představit, že jsem se mamince stále pletla podlahy. Vždycky mě hodně bavilo, když třeba k mamince přišla nějaká paní, kterou potom přeměřovala metrem a různě měřila její míry. Mě tohle hodně bavilo a taky jsem to stále sledovala, protože to pro mě byl velký zážitek. A já jsem to vlastně už potom později a jako zážitek ani nebrala, brala jsem to spíš jako denní chleba a úplnou klasiku. A taky se mi líbilo, když třeba maminka řešila s paní nějakou velikost a nebo barvu látky.
To mě v té době bylo asi šest nebo sedm let. Kolikrát jsem taky přispěla svým názorem do debaty. Paní zákaznice se vždycky smály a někdy občas daly taky na můj názor. Takže já, když to tak shrnu, já jsem jasně už jako dítě byla vyučována jako nějaká módní návrhářka a nebo krejčová či něco podobného. A samozřejmě, že jsem taky potom šla studovat krejčovství. Já jsem si ani vlastně nedokázala představit, že bych se učila na něco jiného. Krejčovina a krejčovství pro mě bylo absolutně jasná volba. Bavilo mě to a když to tak vlastně vezmu, tak jsem už měla tak veliké zkušenosti, že jsem se už ani neměla co učit.
Třeba například první dámský komplet jsem ušla ve svých jedenácti letech. A opravdu dokonalé! Takže zákaznice si to opravdu moc chválila. A taky jsem potom měla perfektní brigádu. Ve čtrnácti letech jsem už uměla ušít opravdu cokoliv, co bys jenom zákaznice mohla přát. Takže tady jde vidět, že když se člověk snaží a něco ho opravdu upřímně baví, tak to vlastně umí a jde mu to samo. Nebo vy si to nemyslíte? Jen si vzpomeňte sami na sebe, Co vás jako dítě bavilo nejvíce? Pokud třeba taky šití a móda, tak věřte, že jste jistě něco uměli. Jen jste se tomu nevěnovali.
